K počítači jsem se dostal v osmi letech. Strejda v Praze prodával elektroniku, takže jsem se k němu dostal dřív, než většina spolužáků z Horažďovic vůbec věděla, co je Windows. Hrál jsem hry, ale hlavně jsem se hrabal po internetu a zjišťoval, co všechno tam jde najít. Tenhle zvyk mi zůstal.
Ve dvanácti jsem zkusil těžit Bitcoin. Stáhl jsem NODE, nastavil peněženku a pak to vzdal, protože jsem přesně nevěděl, co dělám. Dneska vím, co mi uniklo. Nevadí. Pořád mě baví sledovat věci, které teď vypadají jako sci-fi a za deset let budou samozřejmost. Gaussian splatting, vektorové databáze, digital twins pro malé firmy. Věci, co sedí ve stínu většího hluku. Tam se dívám nejraději.
Přes šest let pracuji jako IT analytik. Překládám mezi lidmi, co vymýšlí procesy, a vývojáři, co píší kód. Vezmu zadání od businessu a přeložím ho do specifikace, podle které vývoj ví, co má postavit a proč. Koncem loňského roku jsem pro kolegy v Raiffeisenbank postavil MCP nástroj, který jim pomáhá s dokumentací API definic. Dostal jsem za to bonus a teď se to propojuje s projektem, který dodává externí firma. To mě baví nejvíc: udělat věc, která lidem reálně ušetří práci.
Ve skautu jsem osmnáct let, ve středisku Prácheň kousek od Šumavy. Ne proto, že bych se nedokázal odhlásit. Jsou to prostě moji lidi. Praha je domov, Horažďovice je zázemí.
Školu mám. Ale víc si cením toho, co jsem se naučil tím, že jsem se do věcí pustil, aniž jsem věděl, jak dopadnou. AI mi nepřipadá jako hrozba. Je to nástroj. A lidi, co umí s nástroji pracovat, budou potřeba vždycky.